uplně designová revoluce

Odhodlávala jsem se k tomu už od toho, co jsem se vrátila, ale furt ne a ne najít nějakej funkční a zároveň slušivej theme pro blog zarůstající plevelem. Takže jsem teda vzdala tu slušivou podmínku a snad to bude aspoň fungovat tak, jak si představuju 😀 tzn., že archives jsou hnedka tu nahoře na boku, takže se líp pátrá v historických příspěvcích z dob, kdy jsem se učila používat sušičku, když už se tu nový neobjevujou. Snad to nebude pro nikoho pátrajícího v zaprášených análech příliš velký vizuální šok.

Zpráva ze studijního pobytu

Pokud byste chtěli, tak tady shrnutí, co jsem psala teďka (a měla napsat už asi před měsícem) k nám do školy a snažila jsem se reagovat na “Do zprávy prosím napište něco o fakultě architektury, Vaše srovnání výuky v Chicagu a v Brně, náročnost studia, kolik času bylo věnováno ateliéru, kolik teoretickým/technickým předmětům, počet studentů v rámci jednoho ateliéru, kolik zahraničních studentů na krátkodobém studijním pobytu na architektuře, vybavení školy, služby pro studenty (knihovna, vybavení a časová dostupnost modelového centra,…) apod. Můžete i uvést, jak finančně náročné studium bylo (školné, ubytování, strava, doprava,…).”:

Fakulta architektury na Illinois Institute of Technology má výbornou pověst a bohatou historii. I celý kampus univerzity je ukázkou vynikající architektury především dvacátého století. Samotná budova fakulty architektury je dílem úžasného Ludwiga Miese van der Rohe, stejně jako mnoho dalších objektů na kampusu, místní knihovnu navrhl Walter Netsch a nejnovějším přírůstkem je studentské centrum McCormick Tribune Campus Center z ateliéru Rema Koolhaase.

V ročníku nás bylo myslím kolem stovky. Předměty si můžete zvolit úplně dle libosti, akorát musíte mít minimálně dvanáct kreditů, přičemž jeden předmět je obvykle za tři, ateliér za šest. Většina lidí dá za semestr kreditů patnáct, extrémní snaživci při maximálním nasazení osmnáct. Ateliér vůbec nemusíte mít, když se vám zrovna z nějakého důvodu nechce/ nehodí. Celý ročník má stejné téma a ke konkrétním vedoucím vás rozděluje náhodně systém a moc to neovlivníte. U jednoho vyučujícího nás bylo zhruba dvanáct. Já měla štěstí, i když jsem to na začátku samozřejmě netušila: můj vedoucí ateliéru, professor Glynn, byl úplně perfektní a nejlepší. Vedl nás trošku jinak než všichni ostatní vyučující svoje skupiny, ale znamenalo to, že jsme nedělali spoustu zbytečností a věnovali se tomu podstatnému a myslím, že mi to opravdu hodně dalo. Taky Glynn byl ze všech těch profesorů jediný, kdo sám vystudoval IIT.

Jak už jsem naznačila, za semestr obvykle máte čtyři předměty. Já měla kromě ateliéru ještě dva předměty History of architecture – Skyscrapers a Frank Lloyd Wright, a urbanismus. Ty dvoje dějiny jsem měla jednou týdně dvě a půl hodiny, ale pak do další hodiny jsem nedělala nic jiného, než četla a četla a četla a četla. Na rozdíl od Brna u nich se totiž pořád píšou eseje, researches, responses… kdybych tam byla dýl, musela bych si dokonce vzít předmět „writing“ a tam třeba musíte číst Božskou komedii a pak psát něco o ní. To mi přijde poměrně dost off topic, takže jsem ráda, že jsem se tomu vyhnula. Na druhou stranu díky tomu, že jsem zadané stránky opravdu musela přečíst, protože jsme pak odevzdávali taková shrnutí, o čem to bylo, poměrně dost jsem si toho zapamatovala a o Wrightovi vím i věci, které bych vědět vůbec nepotřebovala. Ve třídě nás bylo asi 25.

Urbanismus jsme měli celý ročník dohromady, taky dvě a půl hodiny, a tady byl fascinující způsob výuky, kde jsme museli předem koukat na zadaná videa a číst zadané texty a následně o tom tweetovat. Ve skupinkách jsme taky museli založit blog a každý týden přidávat příspěvky na zadané téma. Úroveň blogu a dostatečný počet tweetů potom vytvořily naši známku z předmětu.

Ateliér byl časově jednoznačně nejnáročnější, měli jsme jej pondělí – středa – pátek od dvou do šesti. Tam jsme konzultovali jednotlivě, ale taky dohromady, často nám profesor Glynn něco ukazoval, vysvětloval, probíhaly workshopy zaměřené na různé aspekty toho našeho tématu a většinou v pátek na začátek tematická přednáška. Někdy jsme měli prostor během těch čtyř hodin na něčem pracovat, někdy jsme to měli přinést už hotové, záleželo, co bylo zrovna na programu. Většinou jsme se ale nějaké přípravě mimo hodinu nevyhnuli. Tématem našeho semestru byl tzv. Kulturhus. To je stručně řečeno kulturní centrum, mohli jsme si zvolit zaměření, ale navrhování předcházel průzkum v reálné oblasti Chicaga a námi zvolený program toho centra jsme pak museli obhájit na základě těch zjištění na místě. Jako koncept to bylo perfektní, opravdu jsme museli kolem toho zjišťovat všecko, jako počet škol v okolí, kostely, komunitní centra a další a další, abychom potom mohli tvrdit „v mém Kulturhusu bude centrum na hlídání dětí, protože v oblasti je vysoký počet single matek a nezaměstnanost, takže vytvořím pracovní místa a zároveň těm matkám umožním, aby šly pracovat a měl se jim kdo postarat o děti.“ Například. V reálu to bylo dost náročné a konkrétně pro mě asi ne úplně použitelné, protože jsme se museli naučit používat program QGIS na vizualizaci dat, ale ty data, co jsme do toho vkládali, jsme normálně stahovali ze stránek Chicaga a jsem přesvědčena, že v Česku nám nic takového nefunguje. Nemluvě o tom, že jsme museli vyrážet do těch našich oblastí a v těch -20°C to nebyla moc lahůdka. Nakonec jsme si vybrali konkrétní parcelu a na ní jsme navrhovali.

Co se vybavení školy týče, tak modelové centrum se asi nedá ani srovnávat. Mají tam obří budovu se spoustou nástrojů na opracování dřeva, lasery a všechno možné, co ani netuším, k čemu to je. Upřímně, v našem modelovém centru jsem vlastně nikdy nebyla, takže bych mu nerada křivdila, ale tohle byla prostě veliká budova, takže vybavenost nejspíš bude poměrně rozsáhlejší. Rozdíl je v tom, že si tam každý modeluje sám, ale aby mohl, musí napřed projít nějakým školením. Takže jsem si prostě tak jako doposud všecko řezala nožíkem a byla jsem happy. Teda pouze do midterm a závěrečných reviews, kdy jsem viděla ty díla svých spolužáků a náležitě se styděla. Ale asi jsem nemusela, dostala jsem nakonec za B. Jenže tam je naprostá svoboda, co se použitých materiálů týče, může to být barevné, zjednodušená materiálovost je spíš žádoucí a stejně tak hromada postaviček, aby to vypadalo jak vizualizace. Ty se tam taky zhusta dělají prostě tak, že se vyfotí model, přidají mraky a prožene se to photoshopem a vypadalo to pětkrát líp, než jakékoli moje snahy s 3D Maxem.

Vzhledem k tomu, jak jsem tam musela číst, musela jsem se taky obracet na knihovnu, na což rovněž nejsem zvyklá. Ale tam to byla radost. Jednak je tu obří Paul V. Galvin Library, která slouží celé škole a je hned vedle, protože fakulta architektury na IIT je na rozdíl od té naší na stejném místě jako všechny ostatní fakulty. Především má ale fakulta architektury svoji vlastní knihovnu přímo v budově Crown Hall. To ale platí i pro naši fakultu, takže to je asi standard. Všechno, co jsem našla na internetu, k tématu, které jsem potřebovala zpracovat do závěrečného researche pro Skyscrapers, u nás v té knihovně měli, takže jsem měla nakonec zdrojů až moc.

Teď něco ke skladbě studentů. Jednou jsem se tam s někým bavila a ten mi říkal, že je to zhruba tak, že třetina je z okolí, třetina z celých USA a třetina z celého světa. Nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, opravdu jsem se setkala s lidmi odevšud. Se mnou na patře na koleji bydlela zrovna skupinka kluků i holek, kteří všichni bydleli v Chicago suburbs a na koleji bydleli v podstatě proto, že se jim nechtělo jezdit každé ráno hodinu do školy. Jejich pokoje taky vypadaly dost odlišně od toho mého – pomalu každý víkend jezdili domů a rodiče je vozili autem, takže tam měli hromady koberečků, dekorací, obrázků a drobností, aby si tam připadali co nejvíc doma, což u mě samozřejmě nehrozilo, protože jak bych to pak vezla domů, že. Byla tam i spousta lidí z jiných států Ameriky, kteří prostě chtěli studovat IIT a jezdili domů na léto, na vánoce, velikonoce, … pro mě ale nejvíc fascinující skupinou byla ta skupina třetí, zahraniční. Jednoznačně největší část z nich tvořili asiaté, což si vysvětluji jejich obecnou touhou po vzdělání a zároveň faktem, že mnoho z nich i v rodné zemi mluví anglicky, takže odpadla i jazyková bariéra. Většina z nich v Americe prostě žila a rodinu neviděla od prvního semestru. Tak to měli i další, třeba kamarádka z Argentiny, kamarád z Mexika, z Íránu a spousta a spousta dalších. Já se svou jednosemestrovou návštěvou jsem byla naprostý exot. Nikdo nechápal, že když jsem na konci semestru říkala, že goodbye, že jedu domů, že to jako znamená, že se po prázdninách už nevrátím. Za celou dobu jsem nenarazila na nikoho dalšího, kdo by tam jel jen na tak krátkou dobu. Nejpočetnější skupinou visiting studentů byli Brazilci, kterých tam byla prostě hromada a to z jednoho prostého důvodu – totiž brazilská vláda tyto výjezdy podporuje a Brazilci tak měli zaplacené nejen celé školné ale i nejdražší možné ubytování, stravovací plán, všechny výdaje a ještě dostávali kapesné, aby snad nestrádali. Jedinou podmínkou je, aby si přes léto našli praxi, nebo studovali summer classes.

A tím jsem nakousla finance – to byl poměrně zásadní a obtížný bod rozhodování, jestli jet. Tím, že naše fakulta a fakulta architektury IIT mají partnerskou dohodu, neplatila jsem školné, což je super, ale bohužel je to jen jedna položka z tisíce. Například jsem musela mít tamní pojištění, což bylo stovky až tisíce dolarů, ale to jsem samozřejmě netušila, takže jsem byla za několik desítek tisíc korun pojištěná už z domu. Povinně jsem musela pořídit také alespoň minimální meal plan, což bylo padesát jídel za pět set dolarů. Koleje se pohybovaly zhruba mezi třemi a sedmi tisíci dolarů … těch výdajů byla kupa, ať už knížky do předmětů, materiály na modely, tisk plakátů (tiskárnových místností tam bylo taky spoustu různě po všech budovách, největší ale logicky byly v našich dvou budovách architektury. Tam byla vedle místnosti s počítači místnost s plottery a všechno jsme si tiskli sami, takže občas než se něco vytisklo správně, byly stovky dolarů ztraceny) … i samotné jídlo je tam podstatně dražší, takže v delším časovém úseku už se to projeví. Nemáme to přesně spočítané, ale celý půlrok vyšel minimálně na několik set tisíc korun.

Studium v Chicagu mi přišlo náročnější, ale hodně jsem se naučila, rozšířila si obzory a zkusila, jak se to dá dělat taky jinak. V Brně bydlím doma a tady bylo super bydlet na koleji, protože jsem byla pořád v kontaktu s ostatními, odpadly dlouhé přejezdy a měla jsem všecko po ruce (zapomeneš si něco na pokoji, potřebuješ skočit do knihovny, něco vytisknout). Co se týče jazykové stránky, s tím osobně nemám problém, ale jak jsem tak někdy poslouchala ty Brazilce, ti někteří byli sotva schopní složit srozumitelnou větu (samozřejmě neplatí pro všechny) a taky tam fungovali, takže s tím se dá pracovat. Abych to na závěr shrnula, pokud to finance dovolí, studium v Chicagu rozhodně doporučuji.

Poslední :-)

Není mi osumdesát a nevrátila jsem se do Česka po čtyřiceti letech v emigraci. Proto mě hrozně překvapilo, že se cítím, jakoby mi bylo osumdesát a já se vrátila do Česka po čtyřiceti letech v emigraci. Koukám po každé louce, kopci, stromu, lesu, ohlížím se po každým domečku v každé vesničce. Věděli jste, že Česko voní úplně jinak než Amerika? Všude je spousta trávy a vzduchu a nikde není Starbucks. Miluju klikatý ulice a jednopruhý silnice, zbožňuju šaliny. Užrala bych se chleba, mám tady maminčin hrášek a maminčiny jahody. Musela jsem si googlit, kdo je náš premiér, a neustále se ptám mamky na věci, který se staly před několika lety, přesvědčena, že během mé půlroční absence se převrátila naruby celá země. Dobrovolně jsem jela s rodiči na chalupu a strašně se mi líbilo, když jsem se spálila o kopřivu, protože, mám pocit, to byl můj první kontakt s rostlinou od loňskýho léta. Jo a už dvakrát jsem se na ulici s někým srazila a začala jsem se mu omlouvat anglicky.

Když jsem se vykecala ze všech svých pocitů, asi abych vám ještě dopovídala těch posledních pár dní, než jsme konečně opět stouply na pevnou českou zem – což bylo mimochodem někde u Břeclavi na benzínce, páč jsme přiletěly do Vídně.

Takže teda v pátek předminulej týden jsme přeletěly z Los Angeles do Chicaga. Z tohohle letu mám super zážitek, neboť jsem si tam našla kámošku, pětiletou, takže jsme si akorát rozuměly. Ony všechny děti vždycky hrozně letí na Terku a mě žádný nemají rády a já tomu aji rozumím, protože Terka to s nima nějak prostě umí líp. Ale tahle holčička, Zaya se jmenovala, ta byla zamilovaná do mě a to bylo fájn. Pokecaly jsme, že jsme jako obě baletky, že jak je možný, že cestujem bez rodičů, že ona zrovna graduated from školka, že jedou s rodičema do Toronta za babičkou a že jestli taky bydlím v Los Angeles. Když jsme vystupovali z letadla, byly jsme už jasný besties (čti bestýs, alternativa BFF, prostě kamarádky na život) a její maminka mi prozradila, že mě Zaya obdivovala už před nástupem, že jako zbožňuje můj styl a že jak mám úžasný legíny a sukni no ach, takže kombinace šaty mikina legíny bude asi hit sezóny. A taky nám ta maminka řekla, že ji Zaya poprosila, ať si určitě pamatuje naše jména, protože nám chce psát dopisy.

jo a takhle vypadají ty letadla, se kterýma jsme lítali po tom západním pobřeží. Jednak všechny letušky fakt super, spokojenost, a druhak je tam dost růžové, takže mám jasno. 😉

A mají takový husťácký video, který vám pustí místo těch letušek, co máchaj rukama a ukazujou nouzový východy, a to jsme si s Terkou oblíbily hned na poprvé a v této chvíli už vám některý části s přehledem zopakujem samy.

V sobotu bylo NÁDHERNĚ. Možná tomu Chicagu trošku nadržuju, že je to jako to “moje město”, ale přišlo mi jednoznačně nejkrásnější ze všech těch měst, co jsem viděla. A nebe bylo modrý a bylo teplíčko a stromy zelený a mrakodrapy se třpytily… Terka není zrovna architekturáckej typ, takže jsme to vzaly celkem hopem, abych ji chuděrku neotrávila. Ale vykládala jsem jí každou blbost, jakože tam na rohu je ten Starbucks, kam jsem chodila nad ránem zahánět spánek, tohle okno je můj pokoj, tady jsem kupovala sušenky a tohle jsou hrozně hezký záchody. 😀

u nás na kampusu konečně né pod sněhem

na modelku budu muset ještě trochu trénovat 😀

nejkrásnější pohled v Chicagu a moje nejkrásnější sestra :-))

Pritzker Pavilion

nutná fotka ve fazoli, stejně jako hejno dalších turistů.

River walk

hezky v podvečer nahoru na Willis Tower. 🙂

V neděli jsme strávily podstatnou část dne reorganizací mých četných zavazadel (ty jsme v sobotu nafasovaly zpět a odevzdaly noťas, když jsme byly na tom kampusu), abychom je mohly na recepci zvážit a zjistit, kolik toho potom během odpoledne můžem ještě zběsile ponakupovat. Nooo a v pondělí už jsme jen vstaly, sbalily našich několik kil švestek a dojely na letiště, hezky se zanudily a ve čtyři vyrazily na 9,5 hodinovou cestu zpátky přes Atlantik. Konečně. 🙂

A já si už týden užívám, vybaluju a nespím. To se mi totiž stal nějakej anti-jetlag a místo, abych dlouho nespala a pak nemohla vstát, usínala jsem brzo, ale pak jsem se budila třeba ve dvě, do rána byla vzhůru a pak to zas dospávala přes den a zas dokola. Teď už se to srovnalo a žiju si spokojeně na středoamerickým čase, jako třeba teď, kdy jsou zase dvě ráno a já doháním díly Vyprávěj a píšu a píšu.

Jinak si moc užívám, ve středu jsem byla u dvou doktorek, v pátek na odběrech, zítra jdu zas, ve středu opět a před nedělním odjezdem na Eurocamp to ještě uzavřu tento pátek.

klasický případ “nemám žíly nemám krev”, aneb jak si to užít

A pár random záležitostí:

takový krásný přáníčka mamce k narozeninám a taťkovi k svátku jsme poslaly!

a tak si teď žiju. Pořád mi nefunguje noťas, takže používám taťkův, a pořád mi nefunguje telefon, takže si to šinu tady na té historické mašině. A KONEČNĚ mám čas číst si o něčem jiným než domech.

Tady jak jsem se nudila na letišti v Los Angeles a mučila jsem svoji drahou sestřičku

a tady kdyby jako někdo nechápal nebo mi nevěřil, JAK MOC jsem si spálila ty nohy na pláži v Santa Monice. 😀

takhle moc. 😀 jo a doufám, že vidíte každej ten tah prstem s opalovacím krémem! 😀

Tak abych to tu uzavřela. Jsem strašně ráda, že jsem do toho šla, že mi to taťka umožnil a že jsem to všechno zažila. Jsem přesvědčená, že to byla skvělá zkušenost a dalo mi to hrozně moc. I pokud nakonec nebudu architektka, tak jsem se o sobě například dozvěděla, a sama sebe tím mile překvapila, že se o sebe umím docela hezky postarat, i když co se financí týče, na tom budu muset teprve zapracovat, a taky jsem se asi nemusela tak poctivě vykrmovat. 😀

Tímto teda nejspíš tady s žurnalistickou činností končím a blog nechám zarůstat plevelí.

Všem přeju krásný léto! 🙂

Zuzka

 

sorry sorry sorry

Akutní ponávratová lenost jala se snoubiti s neschopností plynoucí z absence základních kusů mé elektroniky a vyústila v současnou situaci, kdy vám zcela ostudně ještě šest dní po příletu dlužím doplnění zážitků z posledních dnů v Americe a prvních v Brně. Dávám ale sama sobě slib, že zítra ráno vstanu nová, jiná, lepší a zprovozním, co půjde, přestanu se vymlouvat na to, co nepůjde, a napravím, co vám dlužím, abychom se mohli všichni pustit do prázdnin s klidnou duší, že Zuzka už je zase hezky nudná (a) doma.

Slunicko, plaz, spaleniny :-D

Terinka berunka je nejaka unavena a tak zpatky usnula, tudiz ja muzu dohanet. V sobotu dopo totiz odevzdavam notas a pak budu az do uterka odkazana temer na pazourek (naznacuju, ze bez pocitace budu bezmocna a budu se citit jako ve stredoveku).

Taxikari jsou super lidi. A prekvapive ukecani. V utery nas vezl pan do tech Universal Studios – Armenec. Zeptal se, odkud jsme, a kdyz jsme rekli Cesko, reagoval: Cesi jsou smart people, protoze se dokazali se Slovakama rozdelit bez boju. Hej! Uplne prvni clovek, co jsem tu potkala, kterej vubec tusil, ze jsme se rozdelili! A za ty okolnosti a smart people ma samozrejme plusovy body. Pak jsme se bavili, jak tady jsou vsichni zabedneni a uci se jen o sobe a pak vykladal ze Chinese they stupid, they programmed, you tell them to go straight and if you don’t tell them to turn they will hit a wall 😀

Dalsi nas vezl z Universal Studios, shodou okolnosti zase Armenec a juchu taky znal Cesko. A dalsi, co si s nama povidal, byl nevim odkud, ale vezl nas ze Santa Monica Pieru vcera odpoledne zpatky na hostel. Tahle cesta, rikal, trva bez dopravy ctvrt hodiny. A my ji prosim jeli pres hodinu a pul. Jeli jsme totiz ve spicce, ktera trva od ctyr do pul devate. Rikal pan, ze v LA proste musis mit auto, ze verejna doprava tu v podstate zadna neni. No ty freeways byly dost sila. To jsou takovy jako rychlostni silnice, zvednuty nad okolni ulice, v kazdym smeru minimalne ctyri pruhy a porad novy najezdy a sjezdy. A pak se podivate doprava a tam se krizi dalsi dve takovy megakonstrukce. A na vsech se v tom ostrym odpolednim Californskym slunicku trpyti ty fronty aut, ktery se sunou kolem deseti mil za hodinu a vsichni jsou v klidu, protoze se na to psychicky pripravujou, rikal pan, protoze jinak by meli do tri dnu infarkt. Taky nam rikal, ze jestli jeste nekdy prijedem, tak ze nemame bydlet v downtownu, ale nejlip v te Santa Monice, protoze v centru je to sice levnejsi, ale nic tam neni a v noci ze radsi ani nemame vychazet, ze dvacet minut od tam sidli jakejsi gang. A ze vetsinou kdyz kolem nich projdem, tak nam nic neudelaji, ale ze pak muzou po nekom jit a my budem sedet v McDonaldu a oni pojedou a bude drive-by shooting a mame smulu, protoze oni nemiri a postrili to vsechno. Tak my vam slibujem, ze nepudem do McDonaldu.

Jak uz jsem naznacila, vcera (ve stredu) jsme vyrazily na plaz do Santa Monicy, to je hnedka tady kousek od letiste. Bylo zase krasne modro, ale foukal dost studenej vitr. Tak jsme se prosly po Santa Monica Pieru, kousek podel plaze a pak zakempily na par hodin mezi spoustou dalsich rekreantu, z nichz teda mnoho odvaznych se aji koupalo, ale my si tu ledarnu teda odpustily.

prochazka po plazi

Terinka berunka

smacim nozky v pacifiku

Pier a more

Jinak prdime na Rodeo Drive, protoze krome toho, ze se tam prosla Julia Roberts, tam neni nic zajimavyho. Obchody jsou vsechny takovy ty hrozne drahy, ze je ani nezname.

Dneska planujeme nejakej shopping, tak asi az se Terous probudi. Zitra uz se akorat spakujem a presunem na letiste zavcas, abychom se neutopily v te zacpe, protoze bude patek, takze to bude horsi a driv.

Perla na zaver: poucena nestestim na Miami beach, velmi peclive jsem si namazala narty, bohuzel ale jaksi uz nic jinyho, takze mam spaleny nohy od pulky stehen dolu TAKOVYM zpusobem, ze pri chuzi umiram a nemuzu spat a maji barvu moji oblibene ruzove. Na nohach se mi uz tolik nelibi. Terda si pro zmenu spalila zada, ale bud je drsna zena, nebo se nespalila tolik, protoze nefnuka zdaleka tolik co ja.

A speaking of the devil, Terka se probouzi, takze asi vyrazime 🙂

 

Odds are in our favor poslednich par dni, ale nerikam hop.

Je pul devate, ale my jsme vzhuru uz hodinu a pul, protoze jen za dnesni rano se trikrat spustil pozarni poplach. Pokazde byl planej, ale probudi to docela spolehlive. Zadny velky akce ale zatim neporadame, protoze venku je zatazeno a ja temer nemuzu chodit. Nedelam si srandu. Vcera jsem se PRISERNE spalila a kazdej krok doprovazim spontannim Uh, Au, Ou nebo Do prdeleee. Ale poporade:

Od toho, co jsem psala naposledy, jsme se presunuly ze San Francisca do Los Angeles, kde budem do zitrka, nez vecer preletime zpatky do Chicaga. Pondeli bylo pomerne nudo, to jsme se akorat vystehovaly z hostelu tam, presunuly na letiste, cekaly na letisti, nasedly do letadla, preletely semka, vyhrabaly se z letiste a dorazily na hostel zde. Pokoje jsou tu hezci a taky vyhled kvalitnejsi. Z protejsti zdi na metru jsme se dostaly na protejsi zed takovych osum metru od nas. Vyhoda toho v San Franciscu byla, ze kdyz jsme se podivaly hodne nahoru, dohlidly jsme na oblohu, jenze tady jsme v sestym patre z patnacti, takze kterymkoliv smerem se podivame, vidime zed toho protejsiho kridla. Trosku depresivni, ale neprijely jsme koukat z okna, takze da se. Ten pozarni alarm bych povazovala za vetsi problem. 😀

Prvni den v Los Angeles jsme venovaly navsteve Universal Studios a to bylo super!!! Skoda, ze fotky moc nezachyti atmosku a zazitky – holt mi to budete muset verit. Mely jsme stesti, ze to bylo utery, protoze o vikendu by tam bylo jeste mnohem vic lidi, coz si nedovedu predstavit; uz takhle tam bylo poradne narvano. Taky jsme ucinily velmi rozumnou investici – poridily jsme si Front of Line Pass. Ten byl sice samozrejme drazsi nez normalni vstupenka, ale znamenalo to, ze jsme vzdycky sly takovou bocni ulickou a predbehly celou frontu a sly hnedka rovnou na radu. A to bylo perfektni, protoze tam se na kazdou atrakci cekalo treba pul hodiny, odpoledne i vic, takze bychom furt jen nekde cekaly a cekaly a asi ani nestihly vsecko.

jedna cast predvstupniho prostoru, kde byla spousta obchodu a jeste tam nebyla potreba vstupenka

nez se vyjasnila obloha, bylo trochu chladno

Ty Universal Studios jsou vlastne nataceci studia spolecnosti Universal pictures. A to by nebyli americani, kdyby z toho neudelali spoustu atrakci, aby z lidi vytahli spoustu penez. Musim ale rict, ze tady jsem fakt chapala, proc ty listky stoji tolik, protoze udrzba vsech tech uzasnejch veci musi stat neskutecny penize.

My v podstate ani nevedely, do ceho jdem. 😀 Bylo tam sice vzdycky “the ride”, jakoze jizda, ale nikde jsme nevidely zadny ty konstrukce pro horsky drahy a tak, takze jsme byly ponekud zmateny, dokud jsme nevlezly na prvni.

A to bylo tema Ja padouch, relativne novej a hrozne oblibenej animovanej film. A to vam normalne u vchodu daji 3D bryle a pak projdete dokonale vyzdobenyma interierama na motivy toho filmu, az vejdete do mistnosti, kde je spousta vozicku podobnejch jako na normalni draze, akorat ze jsou normalne na zemi rozestaveny celem k obrimu platnu. A pak se zaksirujete do toho vozicku, zhasne se svetlo a ejhle, jedete nekde po laboratori toho Gru chlapa! Vozicek s vama kejve, trese, splicha voda a vy mate pocit, ze opravdu padate volnym padem, uhybate nejakejm strelam a vsecko z bezpeci vozicku kejvajicicho se na podlaze jedne velke promitaci mistnosti. No mozna to nekdo znate a ted jsem vam pripadala jak ze stredoveku s tim svym nadsenim, ale bylo to fakt coool.

Co se toho Ja padoucha tyce, tak to je tam nejnovejsi atrakce a je to tam vsude, ve vsech obchodech milion zlutejch minionu a krasny kulisy!

tady jsme s Terkou soutezily o plysaka a jelikoz nikdo jinej s nama nesoutezil, byla to docela win win situace 😀

Jako prvni jsme ale sly do House of Horrors, ze jako kdyz uz jsme to zaplatily, tak pudem vsude. 😀 A myslim, ze bylo velky stesti, ze pred nama sel par holka s klukem a ten borec byl nas hero, protoze sel jako prvni a odhalil vsechny prisery, i kdyz nektery se schovavaly a utocily az na nas a jako byla to dost sila a na uvod moc dobrej napad 😀

Pak jsme taky sly na Simpsony, kde jsme taky procestovaly dekoracema k vozicku a nemohly jsme prijit na to, co bude dal, protoze pred nama zadny platno nebylo, jen vratka, ale vozicek nemel kolecka. A pak se najednou setmelo a my normalne jako vyjeli nahoru do vzduchu na nejakym asi hydraulickym rameni tipuju a uz tam zase bylo obrovsky platno a tentokrat jsme nemeli ani ty brejle ale stejne to bylo huustyy a litali jsme a narazeli a padali vodopadem a zezrala nas a oslintala obri Maggie…the dream! 😀

to uz jsme mely hladik a tak jsme zakoupily tradicni americkou stravu hot doga a posadily jsme se tam do stinu, protoze touhle dobou uz byly vsecky mraky pryc a byloskoro az vedro a poradne parilo slunko! Brzy se ukazalo, ze sedime u dojezdu atrakce Jurassic Park. V jednom kuse prijizdely voziko-lodky z takove vodni skluzavky a vsude se rozplichla voda a jednou to poradne vohodilo Terku a to byla sranda. 😀 A ona ze to vypada dost strasidelne a ze na to rozhodne nejde. Ale nakonec se obrnila, koupily jsme plastenku a sly i semka, i kdyz jsme opet netusily, co nas ceka.

Tohle bylo hezky, zas neco uplne jinyho nez ty 3D atrakce predtim. tady jedete zase takovym vozickem, ale ve vode. A pomalu projizdite takovym prostredim, kde jsou kolem vas hybajici se dinosauri a obcas takovy srandicky, jako odstavena lodicka a v ni sezrany sedadla a zvejkajici dinosaurus. A pak prijde nejlepsi, zaverecna cast, kde vjedete dovnitr do jakoby nejakyho vyzkumnyho centra a to je taky napadeny dinosaurama a z diry ve stropu na vas najednou zarve obri tyranosauri hlava a nazaver vyjedete do kopce a pred vama vodopad a ten se rozestoupi, z nej na vas vyrazi celej velkej tyranosaurus a vy pred nim utecete tak ze sjedete skvelou tricetimetrovou skluzavku a s obrim plesknutim prijedete tam, jak jsme sedely a jedly, a pokud nemate plastenku, tak jste uplne durch mokri. 🙂

Popisuju to moc do pordobna? Doufam, ze ne. Jestli jo, tak jen koukejte na obrazky 😀 bylo to fakt super totiz a fotky nemame tak se to snazim aspon nejak priblizit. Po dinosaurech jsme sly na atrakci k filmu Transformers. To asi starsimu publiku nic moc nerekne, ja na tom konec koncu nebyla o nic lip, jediny, co vim, je, ze jsou to obri roboti, co se poskladaji z aut a bojujou a hraje tam Megan Fox. Tohle bylo zase 3D. A zase skvely. Zase vas posadi do vozicku a tentokrat jsme se i pohybovali po nejake trase, ale protoze mate ty bryle a koukate na ty platna, naprosto netusim, jaka trasa to byla. Kazdopadne jsme byli taky robot a bojovali jsme s tema ostatnima robotama a kymaceli jsme se, ritili a kutaleli a byla to docela rychlovka. Ony vsechny ty jizdy jsou docela kratky. Dalsi plus pro ten nas Front of Line pass, protoze cekat na dvouminutovou jizdu pul hodiny, to by se mi asi moc nechtelo.

A po Transformerech jsme sly na Mumii. Ta byla zase spis opravdova nez pocitacova. Adrenalin jsme tusily uz kdyz jsme v tech vozickach byly poradne zapasovany bez moznosti pohybu. Napred jsme jely tmou a kolem na nas vyskakovaly mumie. Pak se to najednou rozjelo, ale jako RYCHLE a prisla cool horskodrahova cast. po te jsme zastavili v takove slepe ulicce a tam byly platna a na nich behali ti skarabeove a nam nejaci lezli po nohach! nevim, jak to udelali, ale bylo to fuuuuj. A pak jsme zase uhaneli a sup byl konec.

A kdyz to byly ty nataceci studia, museli jsme se jit podivat na nataceci studia, zejo. To nas posadili do takovyho vlacku na kolech a meli jsme normalniho ridice a pruvodce a jeli jsme (normalne jak autem) na projizdku po tech studiich. Videli jsme ruzny kulisy ulic, treba mestecko Cabbot Cove z To je vrazda, napsala, taky ulici z Desperate Housewives, pak jsme projeli vodou, videli Normana Batese odnaset matku do kufru auta, ocitli se ve stanici metra, kde zacalo zemetreseni a propadl se tam autobus, narazilo metro, zacalo horet a pak nas zaplavila voda. A pak jsme vjeli do obri budovy, celej ten vlacek se ctyrma vozama a nasadili jsme si zase 3D brejle a kolem as se rozsvitily giganticky promitaci platna a my byli zachranovani od King Konga! No rikam, skvely to tam bylo.

To uz pro nas bylo vse z Universal Studios a premistily jsme se na Chodnik Slavy! Reknu vam, tu hvezdu ma snad uplne kazdej. vcetne Godzilly 😀 Ten chodnik ma snad deset bloku a je po obou stranach ulice a tech hvezd je proste hodne.

random cast chodniku, kde zrovna neslapala hromada lidi

jou, i na ten napis jsme nakonec dohlidly!

A pak uz jsme dojely na hostel a spaly. Los Angeles je obri mesto a neni tu subway, takze nam nezbyva nez vsude jezdit taxikama a jsou to teda drsny palky… a vcera se jeste stalo nekolik nehod a byly super zacpy, ale o tom zase az asi vecer, protoze se ceka jen na me.

Takze tady jsou vysledky naseho Unversal studios dne, trosku jsme se do toho oprely, ale vsecko jsou to strasne super veci. jedinej ten fialovej evil minion je vyhra z toho stanecku, jinak shopping shopping. 😀

 

Uz se jen ctyrikrat vyspinkam!

 

Mame fakt smulu.

Nedele mohla byt super den. Jako fakt, obecne byly idealni podminky. Jenze my mame fakt smulu. Zapomnela jsem vam rict, ze jako prvni vec po Tercinym priletu jsem utopila telefon v zachode na letisti, ale jako fest, a doted se mu omlouvam, jak jsem o nem predtim osklive mluvila, protoze jako zazrakem tu nekolika vterinovou koupel prezil. 😀 Krome toho, ze tu prubezne bojujeme s moji blaznivou hlavou, bylo mi taky vcera a dneska blbe od zaludku, coz udelalo z cesty na letiste vylozenej zazitek. No a predevsim Terka ma jakousi pseudoanginu, neustale mi dava osahavat uzliny, jsou fakt velky, je ji chvili vedro, chvili zima, a do toho vseho nezvlada ty nase denodenni vyslapy a boli ji nohy tak, ze jsme musely delat prestavky, kacela se mi babulka do naruci a plakala, ze domu nedojde. (Terka: “Ja jsem neplakala, kravo.”)

My kazdej den vstavame tak v sedum, ale pak se tak ruzne vocamrcame, az nakonec vylezem po poledni. A vcera se to trochu vyhrotilo, protoze Terdikovi bylo moc moc spatne, tak jsem ji nechala spat, zatimco jsem hnala dily Ztracenych, a vyrazily jsme az kolem druhe.

Tentokrat byla v planu cesta temer celou dobu rovne na zapad (jako ve vetsine americkych mest tu nebyli prilis kreativni, co se urbanismu tyce).

napred jsme narazily pred radnici, ktera byla den predtim uplne opustena chudinka, na nejakou obri akci, soudime ze indickou (jo, vim, ze ta vlajka neni indicka).

a pak jsme sly takovyma peknouckyma ulicema. Byla to prijemna zmena oproti te hlavni Market street a cele te oblasti, kde byl nas hostel a vsude na ulici se valela spina a mezi ni bezdomovci.

Prvnim cilem nasi cesty byly tzv Painted ladies. To je ta rada sesti domu uprostred vepredu. Bilance dva ku ctyrem pod lesenim nemluvila uplne v nas prospech, ale vyhled daleko daleko a krasnej park, kde odpocivala kupa lidi, to trochu vyrovnaly. Prave jsme absolvovaly nekolikaminutovou diskuzi na tema jaky Y/I ma byt ve slove vyrovnaly a prijmame jakekoli komentare. 😀

San francisco je fajn, je tam dost parku a ve vsech jsou zachody. 😀 Jinak jsme tu tak na hodku dreply, aby Terunka nabrala sily, nez jsme se vydaly dal na zapad, do ulice, ktera je znama svyma hippie domama. Mely byt jako barevny a cool a taak. Akorat ze byla nedele a on tam byl jakejsi obri trh, takze z domu jsme toho moc nevidely. 😀

A tedka dalsi promarneny potencial ve jmenu nasi smuly. Puvodnim cilem tohoto vyletu byl Golden Gate Park, kterej navzdory nazvu neni u golden Gate Bridge, ale podle mapy je krasnej, velikej, saha az k mori a je tam napriklad Japanese Tea Garden. A ja vcera zrovna vyjimecne nepotrebovala na zachod kazdych pet minut! Jenze Terounovi bylo hrozne blbe, i kdyz jsme vykradly lekarnu, jak od tech uzlin a nejspis aji teploty, tak fakt skoro nemohla zvednout ani nohy, a proto jsme v zajmu preziti park vzdaly, ale! po ceste jsme zosnovaly great plan na navrat na sesterskou dovolenou do San Francisca, kde budem obe zdravy a normalni, projdeme vsechno v klidu, vsude se najime, zajedeme na Alcatraz, vyfotime se u Golden Gate Bridge, vyvalime se v parku a pak to votocime na Hawaii.

dalsi hezka ulice po ceste zpatky

Vsude bylo cisto, taky svitilo slunicko, i kdyz furt hrozne foukalo. Jo a na celym hostelu nebyly zrcadla, takze jsme az dneska na letisti zjistily, ze jsme se obe pekne spalily 😀

Narazily jsme na hezkou ctvrt, takovou up and coming, plno obchudku, bister, park, cisto, mladi lidi, francouzsky brasserie..hm, kdybychom tak byly v poho.

Tedka uz sedime na letisti a cekame na letadlo do Los Angeles, kde budeme do patku, nez se presunem do Chicaga na final tri noci. San Francisco se tedy libilo, akorat me moc mrzely vsechny nase smuly a omezeni.

A uz se jen sedumkrat vyspinkam a jedeme domuuuuuuuuuuuuuu

Actual West Coast with da sistah, day TWO

Mame nedeli poledne a my porad knedlime na hostelu. Bohuzel ne tak zcela vesele, protoze Terdik si pres noc nejak vyrobil anginu a tak ted spi, ale z tech zvuku, co dela, to asi moc spokojenej spanek neni. Tak ja vam zatim popovidam vcerejsek.

Vcera jsme si naordinovaly Golden Gate Bridge. Opet jsme sly pesky, protoze jednak je tu vsecko v dochodne vzdalenosti a jednak ja magor bych asi dlouhe jizdy v malem bezzachodovem prostoru nevydrzela. Vzaly jsme to odvazne napric tady tou Stredozemi, takze jsme se samozrejme navezly do horolezeckejch vykonu po tady tech neskutecnejch ulickach. Sanfranciscti duchodci musi mit dost slusnou kondici. Nebo akorat my jsme takovy dva rosoly s Terdou, ze jsme byly zraly na ctrnactidenni pobyt v laznich uz po prvnim kopecku. Ale aspon jsme se podivaly do hezouckejch, upravenejch ctvrti, kde nikdo necura na ulicich a vsichni maji kolem domu zivy ploty a nalesteny auta. Zima byla jeste vetsi nez v patek, takze jsme obe natahly jeste treti vrstvu. Na cerven bych doufala mozna v neco vlazejsiho nez polarni vetry.. anyways. Golden Gate Bridge je moc peknej. Na obrazkach. Ve skutecnosti je pekne daleko od centra a vetsinu roku v mlze. 😀 a tak neni ani golden, a ani cervenej.

Zpatky jsme cestovaly zase jinejma ulickama, abychom toho videly co nejvic, a do hostelu prisly opet uplne vycerpany, pricemz jsme na mape spocitaly, ze jsme nachodily nejakejch osumnact kilometru. 😀

jo a ja si chytre zapomnela fotak.

takova San Franciska ulice

City hall! Ktera je sice moc hezka, ale vali se pred ni kupy bezdomovcu a to ji trochu ubira na krase.

Palace of Fine Arts, nepochopila jsem ucel, ale na koukani pekny.

je tam! Golden Gate Bridge, co neni golden!

a tady uz jsme se vracely zpatky a odpocivaly v parku, kde bylo spousta lidi a vsichni hrali hry, pili a bavili se a tvarili se, ze si vubec nevsimaji toho uraganu, co tam foukal.

 

Actual West Coast with da sistah, day ONE

Tentokrat prejte dobre rano vy mne, mame zde osum nula nula, venku rozkosnych trinact stupnu jasno. Jsme ale vzhuru uz nejakou chvili, nebot Terka nemuze moc spat. Proc nemuze moc spat? Protoze si vyrobila anginu. Jako dari se nam fakt vyborne.

Ve ctvrtek jsme ovsem byly obe jeste plny optimismu. Ja, ze me Terka zachrani od mych neustalych vyletu na zachod, a Terka nejspis, ze behem tohoto tydne neonemocni. Obe jsme bohuzel byly proved wrong.

Jak Terka priletela, ani jsme uz neopoustely letiste a za par hodin jsme letely do Los Angeles, kde jsem stresovala jak pred popravou, Terka by asi mohla vykladat. Ale aspon to bylo hrozne hezky letadlo. Byly tam dokonce ruzovy svetla a znate me. V Los Angeles jsme pak presedaly do San Francisca, akorat se zpozdilo o hodku a pul letadlo, tak to byl vopruz, ale zatimco let CHI-LA trval ctyri hodiny, tohle byla rychlovecka; sotva jsme vystoupali, uz jsme zase klesali. Do SF jsme dorazily nekdy pred pulnoci a za dvacet minut taxikem uz jsme byly na hostelu. Hostel je maly mily plesnivy, ale nestezujem si. Mame pokoj jen pro nas, protoze to zvlastne vychazelo lip nez normalni hostelovy pokoje pro milion. Porad sice mame sdilenou koupelnu, ale da se, i kdyz je to cely rezavy, dvere nedolihaji a ve sprse jich dokonce kus chybi. 😀 Bydlime dobre v centru, takze jsme zatim zvladly vsecko uchodit, i kdyz Terda asi nema trenink, protoze vcera se mi po ceste malem skacela, ze ji uz prej nozicky neposlouchaj, a to i kdyz jsme zakoupily kvalitni obuv.

Ve ctvrtek jsme vyrazily po blizke hlavni ulici, Market Street, smerem k tomu znamymu nabrezi. Videly jsme Port of San Francisco a od nej jsme zamirily podel vody na zapad.

port of San Francisco

Dlooouha ulice podel vsech tech pieru a nalevo muzeum, do kteryho jsme sly a ukazalo se, ze by se nam tam asi vic libilo, kdyby nam bylo tak osum.

vyhled z toho muzea na SF skyline, vpravo mrakodrapky, vpravo jeden z tech jejich silenejch kopcu

Terezka si hraje v muzeu – zkouma hnusiky pod mikroskopem.

tady tu vlajku tu maji fakt vsude, abychom nezapomneli, ze tady ty geye a lesbicky proste muzou

Po mjuzeu jsme sly dal a dal az ke krasnymu a nejznamejsimu pieru 39. To je takova zmet obchudku a restauraci a lachtaniiiiiiiiiiiiiii!

pretty pretty Pier 39

kdyby mi ze vseho nebylo spatne a ja nejedla v podstate jen pecivo, rozhodne bych byla zasla na shrimpy.

a m ato takhle dve patricka a ruzny pruhledy, posezeni a zakouti

Alcatraz! Bohuzel stejne jako Socha Svobody vyprodany dopredu, ale kouknem ted s Terkou na dokument na Netflixu a jsme asi v poho, myslim

a tady jsooou lachtaniiiii, se tam proste lachtani a nechavaj se okukovat od hromady turistu.

A kde se tam vzali? V roce 1989 po nejakym zemetreseni se jich tam par objevilo a od te doby tam jednoduse vegeti a nikomu to ani moc nevadi.

Kdyz jsme se vynadivaly na zviratka, otocily jsme se do vnitrozemi a navstivily Lombard street, kterou ja teda vubec neznala, ale Terka na ni moc chtela, a ja doted nechapu jak jako vznikla a proc, protoze nedava vubec smysl, ale je krasna. 🙂 A od ni uz jsme smerovaly zpatky na hostel, akorat to bylo jeste kus, takze jsme natrenovaly ty mistni kopce, zavitaly taky do Chinatownu a na zaver se dopracovaly i k jedinymu znamymu mistnimu mrakodrapu, kterej mi sice prijde strasne osklivej, ale kdyz uz jsme sly uplne kolem nej..

Lombard Street – prudce z kopce vedouci, klikata, plna kyticek a vysoce oblibena turisty

Transamerica Pyramid

A s upadenyma nozickama jsme se dokutalely domu. Terda docela zvlada jetlag, ale unava ji zmohla a hnedka usnula. Ja si uzivam poslednich dnu s Netflixem, takze valim pred spanim jeden dil Ztracenych za druhym 😀

Obecne dojmy ze San Francisca: je tu hrozna kosa. I kdyz predpoved hlasi teplicko a slunecno, fouka hodne studenej vitr, takze chodime v mikine a furt je nam zima. Taky je tu MILION bezdomovcu. Obzvlast teda v te nasi ctvrti, ale treba kolem radnice si snad polozili zakladni tabor. A posledni dojem, velmi silny, ne velmi prijemny, moc (jako vysledek moceni :-D) everywhere, nastesti ne moje, ale smrad je to hroznej. 😀

West Coast with da sistah

Uprimne, puvodni zamer byl strucne shrnout nas pobyt do teto chvile, ale nejak jsem hrozne unavena…tak asi pockejte aspon do rana no 😀